Od počátku února 2008 se oteplovalo, mizely poslední zbytky sněhu a i louky byly sušší... Spousta létačů si už ozkoušela novoroční povětří a i mně to táhlo s novým Atískem do přírody.
Protože jsem se se svým neuměním styděl na mekku středočeských létačů Ranou, vyrazil jsem s rodinným týmem na berounsko. A tak jako já zde cvičila a nakonec i létala skupinka podobných nováčků z Prahy. S jediným rozdílem, oni si vyhlídli rozumnější místo ke startům.
Když i já po dvou hodinách marného běhání po stráni pochopil, že ta "má" louka není to pravé a přesunul se k sousedům, už mi moc elánu nezbývalo. I čas pokročil a já se upnul na jediné: alespoň jednou sletět k silnici. Po několika bídných pokusech se mi konečně Atísek rozprostřel nad hlavou a po pár krocích jsem byl opět v luftě! Nádhernej pocit! Konečně na vlastním.
Tak, ale teď honem zatočit a vymyslet něco s přistáním. Oproti školním vrchlíkům je nový Atísek živé dítko, tak reagoval svižně, až nečekaně. "Negativka hned na začátku...? To snad ne!!!" Tudíž pomaloučku zahýbám, ale i to pole se blíží setsakra rychle - jak by ne - po větru a já vzpomínám na kolegu z kurzu Máru, který takhle zakončil svůj výcvik. Nicméně pud sebezáchovy mi nedovolil zabrat za řidičku pořádně a já hupnul do oranice ve slušné rychlosti. Ale Atísek opět nezklamal a téměř okamžitě se po stáhnutí řidiček nade mnou zastavil. Kolegové létači se v dáli divili, jakže to přistávám, ale i tomu, že jsem nosem nevyrobil v poli další brázdu.
No, bylo to krásné, i ta cesta 200 m zpět k zamýšlenému místu přistání, polňačce pod strání.

"Tak, ještě asi měsíc pravidelného létání zde a budu moci na vyšší kopec - třeba tu Ranou..."