Blíží se sváteční čtvrtek a mě to táhne na kopec. Kromě toho se mám ještě starat o děti, ale trochu snahy a snad to půjde...
Telefonuji synovcovi Tomčovi, jak na tom bude o svátek a když slyším, že nikam nejede závodit a nudil by se doma, je jasno: "Nechceš se s námi jet podívat na padáčky na Ranou...?" ...nadšený souhlas, zařízeno, dcery budou mít skvělou chůvu.
Je slunný sváteční den a my přijíždíme na parkoviště pod kopcem, Tomča nadšeně sleduje první padáčky. "Takhle poletíš...?" Co mu odpovědět, abych se příliš neshodil? "Jo, v lepším případě ano..." Honem všechno ven z auta a poslední příkazy a zákazy pro mé neposedné děti. Vzhůru na kopec!
Už teď, v deset je zde čilo, jak jsem ještě při svých předchozích návštěvách nezažil. Ale kousek místečka si najdu, sleduji větrný pytel, mráčky, komíny na elektrárně v Počeradech a ostatní létače. Po povinných několika minutách sledování mi to nedá a jdu sbírat moudra od zkušenějších. "Ahoj, blbej dotaz..., chlapi, čekáte na termiku, nebo se tu děje ve vzduchu něco, co jsem nepoznal...?" Zjišťuju, že půl kopce opravdu na termiku čeká a ti další čekají na to, až uvidí ty zdatnější letět. Znám své možnosti a jakmile zafuní proti svahu, jdu do toho! Fičím kolem kopce, zpět, pak ještě jednou tam a zpět a vidím, jak nahoře pár létačů znejistělo a letí též. Ale já si potřebuju vylepšit domácí pověst, tak když už mi je jasné, že to výš nepůjde, mířím k parkovišti a dětem a za jejich nadšení vzorně přistávám. Očka jim září a Tomča fotí jako divý. Príma, tak znovu. Děti jdou nahoru se mnou. Nahoře přibylo pilotů, ale stále ještě pro mě zůstalo místo. A když odstartoval pode mnou chystající se tandem, letím i já. Ale co to...? Pohupuju se ve vlnkách, ani neztrácím výšku, létám si krásně tam a zpět a vedle mě do toho jdou další a další. "Ještě chvíli vydržet, než děti seběhnou níž..." ... "Radosti už bylo dost, letím dolů, než zase něco zvorám." Opět pohodové přistání a superlativy od dětí. Přeci jen je musím upozornit, že další padáčky se stále ještě drží ve výšce startoviště a pilot "Kantor" bojuje na cestě pod oblaka. Pak zkušení létači sedají zpět na kopec a ke mně plachtí ti, na něž už nahoře nevyzbylo místo.
Děti jdou obědvat k autu a já pln nadšení běžím s báglem vzhůru. Tam už ale není volného místečka na mého Atíska a tak čekám, kdy konečně závan termiky vyžene ostatní do luftu. Zhruba za tři čtvrtě hodiny konečně mohu rozložit vrchlík a čekat, kdy opět zavane proti svahu.
Pytel na vrcholu se natáčí a já nedočkavě zvedám vrchlík a jdu. Nervózní čekající kolegové to berou jako signál a startují též... Leč ouha, nedali na správného vůdce a po chvilce hnijí dole, stejně jako já. Co hůř..., hned během následující chvilky je vzduch kolem kopce i nad kopcem plný barevných padáčků a pár z těch schopnějších míří výš a výš.
Dohady s Tomčou; mé slečny ještě moc nezlobí, tak naposled...
Ale na kopci vládne pochmurná atmosféra, vítr se definitivně otočil na sever. Sportovně vyhlížející pilot naštvaně balí... Kdyby tak ještě jednou, trošinku správně zafoukalo... A příroda jakoby mě vyslyšela, větrný pytel se polehounku natáčí a já mířím dolů. Atísek sice plachtí, ale předchozí houpavé vlnky nikde a pud sebezáchovy mi velí, abych hodně rychle otočil k přistávačce. Směr bych sice měl, ale proč se ta zem tak zk... rychle blíží? Vítr, ty v..e!!! A už mi je jasné, co přijde. "Bum!", rána na chodidla, pár stop po kolenou k šípkovému keříčku. "Tam neee!" Ale keříček je naštěstí tentokrát nizounký. Tak druhý okamžik strachu: co nohy...? Bolí..., je mi šoufl, ale zdá se, že s tím budu moci řídit auto zpět. Třetí obava: po očku se dívám kolem. Další létači, co využili stejné chvíle balí kolem, mé obvyklé přistávací extempore nemělo tentokrát lačné diváky. Pouze o kus vedle vidím kolegu, jak bojuje s vrchlíkem na 3m šípku. Nedá mi to: "Tak jsem myslel, že podobná přistání jsou pod Ranou pouze má specialita..." Pán má naštěstí i přes své neradostné vyhlídky smysl pro humor a svůj chuchvalec na keři fotí na památku. I on poznal, že je přistávačka tragicky daleko, ale narozdíl ode mně ještě stačil zahnout proti větru. A já dumám, zda je lepší mít natlučené kotníky, nebo pár hodin bojovat s šípkovými trny. Jako létající "zobák" už dosytosti znám obojí.
Přibíhají vyplašené děti a já se snahou nekulhat vynáším vrchlík na přistávačku. "Viděli jsme, jak jsi najednou zmizel, tak Tě jdeme zachraňovat", vysvětluje Tomča. Mé někdejší barvité líčení vlastních leteckých chyb a následků padlo na úrodnou půdu. Ale tentokrát mé divoké přistání nedopadlo nijak zle.
Společně balíme a jedeme domů, sváteční polétání se alespoň pro mě a můj doprovod vydařilo. Tak zase příště...

Foto: ©Tomáš Kučera